Psychoanalýza a narkomanie

Je vůbec psychoanalytická teorie adekvátním nástrojem pro pochopení fenoménu závislosti na farmacích? A jaký užitek dnes může přinést psychoanalytik v přístupu k léčbě narkomanie?

Odpověd francouzských lékařů na tuto otázku není zdaleka tak jednoznačná. Velmi vyhraněný názor můžeme slyšet od Huga Freda, zakladatele Psychologického centra pro léčení narkomanie ve městě Remeš, který tvrdí, že psychoanalýza je jediným nástrojem při léčbě drogové závislosti, protože pouze psychoanalytická koncepce nám umožňuje pracovat s problémem rozkoše a požitku.

Naproti tomu Claude Olivenstein, jenž dlouhá léta řídil Léčebné centrum pro drogově závislé v Paříži nepochybuje o tom, že klasická psychoanalýza se svými drsnými pravidly a schématy ničím nepřispívá k léčbě narkomanie.

Sigmund Freud, zakladatel psychoanalýzy, se sice řešením problému narkomanie přímo nezabýval, nicméně v jeho spisech můžeme najít nejeden důležitý odkaz, který se týká pochopení fenoménu závislosti. Tvrdil, že první projevy závislosti u člověka se projevují v prvních fázích psychického života. Jako příklad uváděl nesoběstačného kojence, který ve stavu smutku začíná masturbovat, což je pro něj jedním ze způsobů útěchy. V tomto chování Freud spatřoval první adiktivní tendenci, která se zakořeňuje do lidské psychiky a stává se základním mechanismem, na jehož principu se později formují i ostatní náhražky jako je např. alkohol, morfium a tabák. (Z dopisu Flissovi, 1898)

Tuto Freudovu ideu o tom, že různé adiktivní projevy jsou v podstatě erotickým substitutem můžeme najít v jeho pozdějších dílech jako například v práci „Sexuální etologie neuróz“ z roku 1898, kde nabádá terapeuta, aby hledal „základní pramen, ze kterého vzniká imperativní potřeba drogy“.

Ale zároveň, když mluvíme o chorobě civilizace, Freud podtrhuje to, že má droga určitou ekonomickou funkci ve snaze zbavit se nepříjemných starostí. Účinkuje tak, že přináší okamžitou rozkoš a buduje určitou ochranu před okolním světem, díky které vzniká pocit bezpečí.