You do not currently have permission to view the full text for this document. Please sign in to an account with an active subscription or contact support.
(dodatečně vytvořené 2009)
Autor na kazuistickém materiálu předkládá své pochopení práce s destruktivními fenomény ve dvou rozdílných skupinách v rozdílné fázi jejich vývoje. První skupina zápasí s přechodem z iniciální do střední části svého vývoje. Je sestavená z pacientů z předchozích individuálních terapií a přechod do skupinového uspořádání vyvolává mimo jiné destruktivní tendence a vytvoření antiskupiny (ve formě paralelně probíhajících setkávání některých členů skupiny), která naplňuje potřebu některých osobnostně více narušených členů splitovat (terapeutická skupina je ta „špatná“, paralelní skupina „dobrá“). Skupinový analytik převážně kontejnuje situaci a trpělivě načasovává svou interpretaci antiskupiny (pozorně sleduje svůj protipřenos). Podpoří tak sebezáchovné procesy vznikající pracovní skupiny, zároveň interpretuje omnipotentní přenos na něj a umožní rozpuštění antiskupiny jako prostoru pro odštěpené odporové obsahy. Druhá skupina je na začátku konečné fáze, což vyvolá u některých členů dekompenzaci neurotických fenoménů, u jiných úzkost psychotické hloubky. Úzkost má podobu „strachu ze zbláznění“, skupina je konfrontována s hrozbou rozpadu (ve formě předčasného odchodu jednotlivých členů či jejich psychotické dekompenzace). Skupina je však schopna úzkosti kontejnovat a postupně zpracovat za pomoci skupinového analytika (na skupině držícího svou reflexivní funkci a interpretujícího pouze dění „zde a nyní“; v mezidobí např. aktivně telefonicky podporující fragmentovanou a agující členku skupiny) a udržet tak přitom léčebné prostředí. Skupina je schopna generovat dostatečnou mateřskou matrix. Skupina skončí v domluveném termínu s možností propracovat separaci. Autor se snaží demonstrovat, že destruktivní fenomény jsou víceméně zákonité procesy v každé skupině, mají schopnost skupinu zničit, ale je v nich obsažena šance ke zrání skupiny a jednotlivých členů. Vyžaduje to však velký nárok na přístup analytika, který sleduje, jak a kdy překáží tyto fenomény racionálním léčebným cílům skupiny. Analytik přitom neustále vyvažuje svoji analytickou neutralitu s významnými aktivními zásahy, přičemž je mimořádně pozorný k svému protipřenosu.