Editorial

Vážení čtenáři,

letní číslo Revue psychoanalytická psychoterapie, které držíte v rukou, se od předchozích čísel ve dvou ohledech liší. K jejímu sestavení jsem byl vyzván jako člověk, který stojí mimo redakční okruh Revue a mimo institucionální zázemí České společnosti pro psychoanalytickou psychoterapii, ale současně jako někdo, kdo má k psychoanalýze a umění (poesii) blízko svým profesním i osobním zaujetím. Zaměření Revue, vyjádřené titulem Psychoanalýza, umění a kultura, odkazuje k oblasti, která na první pohled stojí mimo klinickou psychoanalýzu a psychoanalytickou psychoterapii. Publikované články však nenaplňují nabízející se představu o spekulativních aplikacích psychoanalýzy na oblast umění a kultury, nýbrž jsou převážně určovány propojením mimoklinické a klinické reality. Než ve stručnosti představím příspěvky jednotlivých autorů, chtěl bych se pokusit takto pojaté číslo psychoanalytické revue zařadit do širšího českého historického kontextu podobně pojatých snah.

Jak známo, psychoanalýza pronikala do českých zemí několika proudy. Byl tu avantgardně umělecký proud reprezentovaný zvláště surrealisty a byl tu klinický proud, představovaný v rané historii české psychoanalýzy ruským psychiatrickým kroužkem (N. J. Osipov) a košickou „psychoanalytickou“ skupinou (J. Stuchlík). Obě tato uskupení klinického proudu psychoanalýzy se na začátku třicátých let minulého století v Praze spojila a ve spolupráci s německými a rakouskými kolegy a Otto Fenichelem jako tréninkovým analytikem vytvořila podmínky pro vznik oficiální psychoanalytické společnosti v Československu . Vedením této společnosti byl pověřený Emanuel Windholz, první český psychoanalytik, který psychoanalytické vzdělání získal v Berlíně. N. J. Osipov tehdy v řadě svých prací usiloval o propojení dvou oblastí lidského poznání a zkušenosti, psychoanalytické a umělecké. E. Windholz se ve svém článku, publikovaném v Psychoanalytickém sborníku , zamýšlí mimo jiné nad poměrem psychoanalýzy a umění a zmiňuje rovněž