Kreativita (tvořivost) se v psychoanalytickém myšlení dlouhou dobu těší výsadnímu postavení, bývá úzce spojována s duševním zdravím obecně a se zdařilou sublimací a neutralizací pudových hnutí i afektů. Pojem kreativity se navíc v klinickém uspořádání používá různými způsoby bez pečlivého zvážení jejích kritérií, estetických požadavků a strukturálních pravidel, které jej určují a řídí.

Cílem tohoto příspěvku je prozkoumat tyto otázky. Dále předkládá hypotézu, že kreativita představuje entitu, jež často může být nezávislá na vývoji charakteru a sloužit osobám, které trpí perverzními, hraničními, maniodepresivními či jinými primitivními duševními stavy.