Příspěvek přinášízamyšlení nad významem snění v psychickém životě a specificky v básnické aktivitě. Ukazuje na paralelu mezi surrealistickým pojetím básnického myšlení u Bretona a Bionovým pohledem na snění. Při hledání pramenů a specifičnosti básnického myšlení a imaginace se autor zamýšlí nad funkcemi „snivého prostoru“, hypotetického místa, kde se rodí i zanikají snové a imaginativní útvary, kde se ztrácí i vzniká smysl, kde se dekonstruuje a obnovuje, hledá anebo teprve vynalézá figura a řeč pro zkušenost cizího a tísnivého v člověku i mimo něj, pro jeho úzkosti a touhu. Tato „zóna“ je srdcem (bá)snivého já a v analytické situaci tvoří součást analytikova naslouchání.