You do not currently have permission to view the full text for this document. Please sign in to an account with an active subscription or contact support.
Autor nejprve podává přehled o původní koncepci traumatu, kterou uvedl Freud společně s Breurem v r. 1893. Vzpomínka na trauma svedení působí v psychice jako cizí těleso. Po první světové válce se Freud a jeho žáci znovu zabývali traumatickou neurózou a do popředí se dostal psycho-ekonomický faktor. Návraty prožitku traumatu ukazovaly na potřebu zvládnout traumatickou událost. Teorie traumatu jako cizího tělesa se mění na teorii velkého množství nevázané energie způsobující vzrušení. To musí být nejen odreagované, ale také psychicky vázané. V teorii objektních vztahů se trauma jeví jako „černá díra“. Podle Balinta je traumatogenní kvalita situace závislá od toho, zda mezi dítětem a objektem existoval intenzivní vztah. Teorie objektních vztahů umožnila studovat extrémní traumatizace způsobené holokaustem. Autor se dále zabývá otázkou přesnosti traumatických vzpomínek.
Podle některých autorů jsou traumatické vzpomínky zachycené a uchované s vysokou přesností. Podle psychoanalytických předpokladů však traumatické návraty vzpomínek nejsou čistým opakováním, ale jsou ovlivněny vnějšími sociálními vlivy a vnitřním zpracováním traumatu. S pojmem traumatu souvisí disociativní fenomény, které se projevují jako odštěpené stavy self. Novější práce o traumatu vrátily zpět do odborné diskuze disociační obranu, kterou Freud formuloval v samotných počátcích psychoanalytické teorie v souvislosti s traumatem. Rekonstrukce a duševní integrace traumatických vzpomínek pomocí symbolizace a historizace pomáhají překonat fragmentaci a disociaci spojenou s traumatem.