Tělové disociace jako důsledek traumatu

Diferenciace tělového Self z neodděleného psychosomatického celkového Self (kromě objektů vnějšího světa) vyplývá z integrace v rámci reprezentace Self. Raná traumata mohou již tuto integraci narušovat; pozdější traumata, navršená na raná, vedou často k disociacím tělového Self jako k určité formě mnoha posttraumatických disociačních fenoménů. Disociací je vlastní tělo použito jako vnější objekt a může reprezentovat jak dobrý, tak i špatný mateřský objekt, a též může zastupovat traumatizované dítě. Cíl peri- i posttraumatické disociace je lokalizován traumatickým násilím, které zasahuje do Self (traumatický introjekt), tedy do odštěpeného těla tak, aby přežilo celkové Self, protože tělo se stalo obětí. Pravděpodobně různému načasování a rozličným formám traumatizace odpovídají odlišné komplexy symptomů: psychosomatizace, konverze, sebepoškozování nebo hypochondrie. Dnes se posunula tělová symptomatika od hysterie k současným formám tělového agování, jako je sebepoškozování, poruchy příjmu potravy, které navazují na společensky přijatelné formy tělových manipulací od dob, co je člověk člověkem. Paralelně probíhají i nepatologické praktiky současné mládeže ve smyslu piercingu a tetování (známky vzpoury). Všechny tyto tělové změny zajišťují nebo by alespoň měly zajišťovat identitu. U „přírodních národů“ toto probíhá v bezpečném společenském prostředí. U dospívajících slouží k přechodnému vytvoření proti-identity a v patologických případech k nutným stabilizačním opatřením Já.