Porušení pravidel analytikem jsou „nezbytná“. Podle autora článku patří konstitučně k psychoanalytickému procesu, protože analytik je neustále vystaven pokušení částečně odžívat svůj protipřenos vůči pacientovi. Autor objasňuje řadu v literatuře popsaných klinických příkladů, v nichž je tématem zacházení s částečným odžíváním protipřenosu a argumentuje ve prospěch svého přesvědčení, že léčba pacientů s tzv. ranými poruchami může být jen tehdy úspěšná, pokud tito pacienti získají zkušenost, která jim umožní „dotknout se“ svého analytika, coby skutečné osobnosti. Zároveň autor překvapivě objevuje, že odehrání protipřenosu a verbalizaci ze třetí pozice přináleží stejná realita. Obě jsou to události v analytické situaci a obě vystupují vně přenosově-protipřenosového vztahu.