Na objednávku o sobě

Naše současná psychoanalytická generace prý má znát své předky, vědomí tradice posiluje skupinovou identitu, uznávám. Mám se představit, rozsah textu prý záleží jen na mně.

S tím vědomím tradice je to u nás svízelné. České myšlenkové prostředí nikdy nebylo psychoanalýze nakloněno, což by tolik nevadilo, ale samu její zdejší historii poznamenal dvojí přeryv. První generace, omezená na Prahu, těžila z blízkosti Vídně (dojížděla sem např. Anna Freud), ale skoncoval s ní nacismus. Jedni emigrovali, druhé zahubil holocaust. Sotva se těch pár, kdo přežili, stačilo znovu etablovat, přišel únorový puč - a psychoanalýza, prý součást „buržoazní kultury“, byla znovu určena k likvidaci. O přežití v ilegalitě se zasloužili tři kolegové: Haas, Dosužkov a Kučera. Měli svůj dorost, dnešní veterány.

Teď budu psát o sobě (nar. ). Táta byl důstojníkem letectva. Utíkal do Anglie, chytili ho, odsoudili pro velezradu, a on věznění nepřežil. V předškolním věku mě formoval mýtus otce-hrdiny, ale jeho reálné chybění mi způsobilo mindrák, jehož jsem se nikdy plně nezbavil. Máma byla učitelka, protektorátní úřady ji nechaly učit, ale smýkaly s ní (byla manželkou odsouzeného), proto mě nemohla mít u sebe. Podávali si mě příbuzní, byli skvělí, ale že mi v té době chyběla, zanechalo rovněž trvalou stopu. Po válce se znovu provdala. Nevlastní otec byl taky důstojník, vrátil se s naší východní armádou jako vítěz. Já po tátovi toužil a on mi a priori imponoval. Byl však člověkem prostým, nadto přesvědčeným komunistou stalinské ražby. V roce 1948 se stal vojenským atašé na naší varšavské ambasádě. Kamarádil jsem tam s polskými kluky, ale rodiče mě zapsali na sovětskou školu. Chodily tam děti ruských oficírů (bylo jich v Polsku hodně) a polských papalášů. Polsko-ruské napětí jsem vnímal podprahově (to poznání jsem zúročil až později). Ruskosovětské prostředí mě okouzlilo imperiálním sebevědomím a družností, u nás nezvyklou. Zbaštil jsem jim to i s báťuškou Stalinem. V jedenácti letech jsem smýšlel bolš