Editorial

Milí čtenáři,

kdykoliv ve volných chvílích vyťukáváme esemesky, čteme v chytrém telefonu emaily nebo sledujeme útržkovité televizní klipy, jsme součástí informační revoluce. Jejím nezamýšleným dopadem je akcelerace životního rytmu. Vyznačuje se netrpělivostí, rozkouskovaným, někdy i uhoněným časem. Bezděky zapínáme počítače, vyplňujeme trapné pauzy a prostoje, žijeme v době „bez zpoždění“ (Eriksen, 2005). Naléhavé odesílání esemesek se stává nezbytné k udržení kontaktu a komunikace. Zmenšuje se duševní prostor a čas pro citové zpracování ještě před tím, než nás začne bombardovat další podnět žádající si odezvu (Goren, 2003). Informační technologie poskytují přebytek možností, současně však vyvolávají tíseň (Heller, 2011) a vedou k mizení „pomalého času“ (Eriksen, 2005), který umožňuje věci domýšlet, nacházet pochopení, souvislosti a zaujímat stanoviska. Informační revoluci provází efektivita coby nejvyšší hodnota, což je špatnou zprávou pro promyšlenou práci, hru s dětmi nebo dlouhodobé milostné vztahy (Eriksen, 2005). Převratná rychlost současných komunikačních prostředků přispívá ke zhroucení rozdílů mezi vnitřním (psychickým prostorem) a vnějším, mezi vnímáním a kognitivním zpracováním (Goren, 2003).

Ani poklidná profese psychoanalytika a psychoterapeuta („atmosféra bezčasovosti“ vycházející z její regresivní a přenosové povahy, dlouhodobosti, nejasného konce) není zcela chráněná před časovým urychlením. Časožrouti informačních technologií, komunikátorů nebo sociálních sítí nabízejí na jedné straně nekonečně možností, na straně druhé nás připravují o pomalý čas „nicnedělání“ (Heller, 2011), o nerozptylovanou reflexi, o čas určený k uvědomování si vnitřních souvislostí, domýšlení potřeb svých i druhých. Subjektivní časová tíseň prohlubovaná mytizovanou „produktivitou práce“ a mánií zlepšování v jistém smyslu stojí v ostrém protikladu k analytickému postoji: nemuset ihned reagovat, dopřát si navzdory tlaku čas a dovolit si něco myslet, aniž by byl člověk nucen ihned