Toto zamyšlení krouží kolem Narcisova a narcistova vztahu k času a snaží se dosáhnout až k jeho podloží, k ontologické struktuře časovosti narcistních osobností. K otázce pronikáme po dvou sbližujících se křivkách, po ose mytokritiky a po ose freudovské teorie, abychom zůstali právi oběma diskursům, sdělení prvotního mýtu a reflexi psychoanalýzy. Proto v obou aspektech, do nichž se problematika polárně štěpí - neboť časovost odkazuje na antitezi Bios-Thanatos -, pokračujeme v rozlišování „narcisovství“ a „narcismu“, které jsme zavedli jinde. Odtud vyvstávají rysy narcistní vztaženosti k času: zběhnutí z reprodukčního cyklu, nechuť k pohlavnímu plození, navozování zpětného časového chodu, fantasmatický návrat do nitroděložního bezčasí a kastrace samotné časovosti. Na příkladech z literatury dovozujeme, že tyto rysy se vnějškově projevují jako členitá existenciální strategie narcistního subjektu, jejímž zdrojem a zároveň účelem je jednotící rámec, který nazýváme „narcistickým časovým fantasmatem“.