Na objednávku o sobě

Kolegyně Růžičková mne - jako psychoanalytickou veteránku - požádala, abych o sobě něco napsala. Vědou jsem se nikdy nezabývala, klinická práce mne baví dodnes. Sáhnu tedy do vzpomínek na dobu, kdy pro mne byla psychoanalýza spojena s dobrodružstvím. Krátce tedy o mně.

Moje maminka byla sociální pracovnicí, ale záhy zběhla ke kočovnému divadlu. Tatínka poslali v jeho 11 letech z malé vesnice do Prahy a tady se probíjel až na techniku, kterou absolvoval a po několika letech se stal kapitalistou (2 zaměstnanci). S komunisty jsem neměla problém. Do „salonu“, který maminka pořádala i z přídělů na lístky, k nám chodil F. Peroutka, F. Langer, P. Eisner, J. Pečírka, O. Scheinpflugová a také několikrát s ravensbruckými ženami Milada Horáková a Tommy Kleinerová (doživotí). Debatám jsem bývala přítomna a můj světonázor se tvořil jednoznačně. Definitivní tečkou byl proces s M. Horákovou. To jsem začala pociťovat nenávist.

Pohovory na medicínu byly tehdy ještě politicky nezpracované a tak mne, „buržoazní dcerku“, potápěla bleděmodrooká svazačka, až se vmísil starší pán s dotazem, kdo napsal „Leningradskou symfonii“. Věděla jsem a prošla. Moje cesta k psychoanalýze byla kostrbatá díky mé nezkušenosti a naivitě. Ale chuť dělat něco, co nenáviděný režim zakazoval, mne poháněla, i když ne právě příliš šikovně. Ale i za ta léta zkušeností jsem vděčná.

První poučení o tom, jak režim nakládal s „pro něho nepohodlnými myšlenkami“ jsem získala hned v prvním ročníku. Profesor Sekla musel obětovat několik hodin přednášek a diktovat nám, které partie o genetice musíme přeškrtat. Abychom se je náhodou nenaučili. Stejně se naložilo s psychoanalýzou. Nikde ani zmínka, knihy nevycházely - patřila mezi buržoazní pavědy. Režim měl úspěch - vzpomínám na schůzi Purkyňovy společnosti, někdy v 50. letech. Do diskuze se přihlásil dr. Dosužkov a svým neodolatelným ruským „udarenijem“ sdělil něco o „něvrotíkách a psychoanalyze“. V posluchárně hrobové ticho a pohledy „nic jsem neslyšel“, „nevím o čem je ře