Editorial

Milé čtenářky a čtenáři,

toto číslo Revue je věnováno odkazu Freudova žáka, analyzanda a přítele Sándora Ferencziho, zejména jeho myšlenkám o interakci a vztahu analytika s pacientem během terapeutické seance (zejména ve smyslu intersubjektivní výměny nebo dialogu jejich dvou nevědomí) a vlivu těchto myšlenek na současnou analytickou techniku a supervizi. Pohled, který zde nabízíme, je samozřejmě omezen výběrem několika textů z pera renomovaných autorů, kteří se hlásí k tradici tzv. vztahové psychoanalýzy. Ta ale dnes představuje poměrně široké myšlenkové pole, ve kterém se rozvíjejí různé teorie a školy (zmiňme alespoň interpersonální, intersubjektivní a vztahovou psychoanalýzu v užším smyslu), jež se v názorech na klinickou techniku někde názorově překrývají, zatímco jinde se liší. O autorech, které zde poprvé v českém překladu uvádíme, nepochybně platí, že jsou Ferencziho idejemi o podstatě analytického vztahu inspirováni a každý je rozvíjí vlastním způsobem.

Připomeňme zde alespoň dílčí skutečnosti o Ferencziho osobnosti a osudu. Přestože hlavní proud psychoanalýzy Ferencziho dlouho přehlížel, tento autor bezesporu byl a stále je jednou z ústředních postav analytického hnutí. Zejména pro své nedogmatické teoretické myšlení a odvážné - i když ne vždy následováníhodné - terapeutické pokusy byl ke konci života i posmrtně ostrakizován a některými svými kolegy dokonce označován za duševně chorého a profesně nekompetentního. K vytěsnění Ferencziho myšlenek asi přispěly také obavy o osud psychoanalýzy během nástupu nacismu v 30. letech minulého století a za 2. světové války. Trvalo půl století, než nastal čas k Ferencziho rehabilitaci. Zejména vydáním a přeložením jeho Klinického deníku do francouzštiny a angličtiny , tak dlouho s obavami odkládaným (a postupnou publikací podobně pozdržované korespondence Ferencziho s Freudem), nastal velký návrat tohoto autora na psychoanalytickou scénu. Svědčí o tom mj. i letošní červnová konference v Budapešti, věnovaná Ferencziho