Tématem tohoto článku je pružnost psychoanalytické techniky v díle Sándora Ferencziho. Autor upozorňuje, že pružnost techniky nelze považovat za určitou fázi ve Ferencziho klinickém a teoretickém díle ani za jeho konečný teoretický závěr, spíše se jedná o soubor afektivních vlastností, přístupů a hodnot, jejž Ferenczi na základě vlastní zkušenosti postupně rozvíjel a jenž signalizoval paradigmatický posun v dějinách psychoanalýzy. Autor se zabývá těmito třemi okruhy: novou senzitivitou, s níž Ferenczi přistupoval ke vztahovým a komunikačním faktorům přítomným v analytické sesi; zapojením subjektivity analytika do terapeutického procesu; a jak tyto trvalé prvky Ferencziho techniky předjímají několik významných budoucích změn v psychoanalýze.