Snad žádné jiné analytické téma nevzbuzuje tak polemické reakce jako otázka splnění potřeb analytika během léčby pacienta. Dříve se zdůrazňovalo především uspokojení z pacientova pokroku, autoři často varovali před nevhodnými snahami o uspokojování narcistických potřeb analytika. Autorka v žádném případě nezpochybňuje, že existují nejrůznější varianty nevhodné gratifikace, která škodí analytikovi i pacientovi. Tento příspěvek však vychází z předpokladu, že podstatou všech lidských vztahů je vzájemnost. V takovém případě vše, co zásadně škodí pacientovi, je škodlivé také pro analytika. Z tohoto předpokladu však také vyplývá následující závěr: jestliže analytický vztah napomáhá sebeobjevování a terapeutické transformaci pacienta, zatímco mu poskytuje přiměřené ujištění, bezpečí a celkovou duševní pohodu, podobné účinky se dostaví také u analytika.