You do not currently have permission to view the full text for this document. Please sign in to an account with an active subscription or contact support.
Autor zastává názor, že při intersubjektivním nahlížení analytického procesu již nelze obhájit představu ryze didaktické supervize, která se vyhýbá otázkám přenosu; protipřenos chápe zároveň jako vodítko k psychické realitě analyzanda i jako faktor jejího vývoje. Supervizi považuje za vysoce osobní proces učení pro oba zúčastněné, její emoční klima označuje za rozhodující faktor ve vývoji do přechodového prostoru, v němž se generují nové významy. Supervize je vykreslena jako křižovatka, kde se utváří matrix objektních vztahů tří osob a vzniká složitá síť přenosových a protipřenosových vzorců. Jestliže popíráme subjektivní roli supervizora a zachováváme „mýtus supervizní situace“, supervize může působit strojeně či dokonce tíživě; takové vyhýbavé chování brání řešení supervizních krizí a bezvýchodných situací. Autor se domnívá, že ke konfliktnosti supervize pro všechny zúčastněné (často včetně analyzanda) přispívá několik faktorů: trvalý proces vzájemného hodnocení, vzájemný strach z odhalení vlastních slabin, dopad institucionálního settingu a přenosy, které vyvolává, jakož i neodmyslitelné konflikty loajality každého ze zúčastněných v analytické/supervizní trojici. Výsledná dynamika a vztahové vzorce by se v diskurzu o supervizi mohly stát legitimním a osvobozujícím tématem.