Editorial

Psychosomatika je velmi svérázná disciplína. Již před mnoha lety jsem spíše pro sebe než jako bůhvíjaký objev napsal, že psychosomatická medicína je oborem, který „…ještě po padesáti letech své existence nemá jednotně vymezený předmět svého zájmu a studia. Existuje řada teoretických východisek, je nejednotná metodologie výzkumu. Vzdor rozsáhlému nashromážděnému materiálu je myšlení lékařů v jiných oborech jen málo ovlivněno (viz Graham, 1979)“ (Šimek, 1985).

Téměř třicet let poté musím napsat, že se v této věci nic podstatného nezměnilo. Již jen letmý pohled na dostupné internetové stránky ukazuje neutuchající dění v psychosomatické oblasti. Existuje řada mezinárodních časopisů, dokonce s ne zcela malým impaktem (Journal of Pschosomatic Research má impakt faktor 3.5, Journal of Psychosomatic Obstetrics & Gynecology 1.39). Existují živě se rozvíjející mezinárodní asociace (např. The European Association of Psychosomatic Medicine; The International College of Psychosomatic Medicine; The Academy of Psychosomatic Medicine). Vzdor tomuto utěšenému rozvoji hovoří president Americké psychosomatické společnosti Dennis Novack (2003) podobně jako David Graham v roce 1979: „Many of the exciting conceptual and scientific advances in the field of psychosomatic medicine are not taught in United States medical schools.“ (Mnohé vzrušující koncepce a výsledky vědeckých bádání nejsou vyučovány na amerických lékařských fakultách.) Ve stejném textu se dozvíme, že přibližně 50 % amerických lékařských fakult věnuje psychosomatické medicíně méně než 40 hodin z celkových 7000-8000 hodin výuky. Abychom se ujistili, že nejde o pesimismus stárnoucího odborníka, můžeme si přečíst text většího kolektivu autorů z r. 2007 (Novack et al., 2007), kde se píše: „Despite a general acceptance of the biopsychosocial model in medical education, U.S. medical education and care are still largely biomedical in focus, and physicians have many deficiencies in biopsychosocial formulations and care.“ (Vzdor obec