Autor ve své práci vychází z pařížské psychosomatické školy pracující v konceptu procesu mentalizace a dementalizace a respektující zvláštnosti psychosomatických nemocných. Při klinické práci s pacienty zdůrazňuje důležitost vztahu s pacientem, který se stává solidním základem, na kterém může být rozvinuta psychoterapie s psychosomatickým nemocným. Za rozhodující považuje autor pomoc analytika při verbalizaci a při budování propojení při rekonstrukci nové psychické organizace a psychosomatického znovupropojení. Svá teoretická východiska autor dokumentuje na své kazuistice. Předkládá první a druhý iniciální rozhovor s psychosomatickou pacientkou a své komentáře k rozhovorům.