Wolfgang Wöller, Johannes Kruse: Hlbinná psychoterapia Základy a návody pre prax  Trenčín, Vydavatel'stvo F, Pro mente sana s.r.o., 2011,  538 str. (Originál vyšel v roce 2005 pod názvem Tiefenpsychologish fundierte Psychotherapie. Basisbuch und Praxisleitfanden. Zweite, überarbeitete und erweiterte Auflage. Schattauer, Stutgart, New York.)

Psychoanalytici neradi ukazují, jak s pacienty pracují. Nechuť analytiků předvést přímo svoji metodu a dát nahlédnout do pracoven provází psychoanalýzu od jejích počátků (Glover, 1955; Greenson, 1981). Nejde jen o ozvěnu Freudova varování před přítomností třetí osoby rozšířená na diktafon nebo nahrávací zařízení. Slyšet se ve zpětném záznamu je samo o sobě nezvyklá a leckdy zahanbující zkušenost. Přináší zklamání a vystřízlivění. Z rozboru záznamů vlastní práce se lze ale také učit a přehodnotit osobní náročné požadavky na „přesné a přiměřené interpretace“. Výcvikové psychoanalytické programy obvykle upozaďují „nácvik techniky“. Rezervovanost analytiků vůči výzkumným snahám a zejména vůči zavádění audio a videonahrávek do praxe neodráží pouze obavu z modifikace settingu nebo narušení anonymity. Důležitou roli sehrává důraz na „vnitřní analytickou práci“ a přesvědčení psychoanalytické komunity, že intervence se nedají „technicky“ naučit, ale přirozeně vyplynou z analytikova porozumění.

Wöller a Kruse, zkušení němečtí psychoanalytici, tréninkoví analytici, psychosomatici a pedagogové, se vydávají jinou - preskriptivní - cestou. Troufají si v krátkých klinických fragmentech nabízet konkrétní doporučení, jak s pacientem v dané situaci zacházet. Vychází z rozsáhlé syntézy psychoanalytické a psychodynamické literatury a vlastní bohaté klinické zkušenosti. Svými návrhy chtějí čtenáře inspirovat, mapují typické zkušenosti vyžadující typickou reakci terapeuta. Nejsou však dogmatičtí. Respektují, že „každý terapeut cítí potřebu pracovat tak, aby to odpovídalo jeho osobnosti, má právo si vytvořit individuální jedinečnou atmosféru, která se odráží i v individuálních intervencích (Balint a Balint, 1939)“.

Text v rozsahu 536 stran včetně závěrečného rejstříku je prací vpravdě klinickou (řecké clini - lůžko) v původním slova smyslu prvního kontaktu s širokým spektrem duševních obtíží. Autoři si nevybírají salónní pacienty (někdy popisované akronymem YAVIS - young, attractive, verba