„Pokažené“ děti

Dina Vallino Macciò, vedoucí psychoanalytička pro děti a dospělé při Italské psychoanalytické společnosti, hovoří se svým kolegou Francem Borgognem o pojmu „pokažených dětí“ (angl. spoilt children),1) který zavedl na konci 80. let. Tento pojem propojuje směr myšlení zavedený Sándorem Ferenczim s myšlenkami dalších autorů, jako je Paula Haimannová, Wilfred Ruprecht Bion, Michael a Alice Balintovi, Esther Bicková a Donald Winnicott. „Setkání myslí“ mezi těmito dvěma psychoanalytiky je zde uvedeno ve formě imaginárního rozhovoru.

Dina

Franz Kafka v roce 1919 napsal svému otci dopis, který nikdy nebyl doručen. Lze jej považovat za jakýsi náčrtek autobiografie pokaženého dítěte (dříve, než byl tento výraz zaveden). Kafka píše:

… tenhle pocit vlastní nicotnosti, který mě často ovládá (z jiného hlediska ostatně též pocit ušlechtilý a plodný), je z velké části způsoben Tvým vlivem. Byl bych potřeboval trochu povzbuzení, trochu přátelství, trochu volného prostoru na své cestě, místo toho jsi mi ji zatarasil, samozřejmě s dobrým úmyslem, totiž nutil jsi mě, abych šel jinudy. K tomu jsem se však nehodil. Povzbuzoval jsi mě například, když jsem správně salutoval a pochodoval, ale já nebyl budoucí voják, nebo jsi mě povzbuzoval, když jsem dokázal vydatně jíst a dokonce k tomu pít pivo… (Kafka, 1919, česky s. 68).

Utrpení malého Franze v tomto vztahu s otcem pravděpodobně znamenalo počátek nemoci, která prostoupila jeho tělo a mysl, tuberkulózy:

Tam, kde jsem žil, jsem byl zavržený, odsouzený, poražený. A o útěk někam jinam jsem se sice nesmírně snažil, ale to nebyla práce, protože šlo o cosi nemožného, co při mých silách bylo až na malé výjimky nedosažitelné (s. 89).

Protože jsem si však nebyl ničím jistý a potřeboval jsem, aby mi každý okamžik potvrdil mou existenci, a jelikož jsem neměl nic ve svém opravdovém, nepochybném, výlučném, jen mnou jednoznačně určeném vlastnictví, že jsem byl po pravdě řečeno vyděděný syn, ze všech těchto důvodů jsem si nebyl jistý ani tím, co mi bylo