V této práci se autor prostřednictvím mikroanalýzy konzultace s velmi narušeným pacientem pokouší zdůraznit, jak důležitá je při interpretaci formulace, již nelze oddělovat od jejího obsahu. Zastává názor, že pro psychoanalýzu na sklonku 20. století je charakteristické předefinování objektu zkoumání; je jím konkrétní intersubjektivní útvar vytvořený vztahem mezi analytikem a pacientem. Podle autorova názoru interpretace vyplývá ze schopnosti analytika „kontejnovat“ a adekvátně transformovat nesnesitelné prožitky pacientova duševního života, přetvořené v analytickém vztahu. Tomuto vnitřnímu transformačnímu procesu - Rosenfeldově funkci „přetváření prožitků do slov“ - je možné jazykově napomáhat. Důkladná analýza rovin nebo drah diskurzu a přesný rozbor určitých lingvistických pojmů může velmi pomoci při formulování interpretací a přispět k jejich lepší účinnosti. Autor se pokusil uvést příklady některých těchto myšlenek v diskusi nad klinickým materiálem a zároveň nezapomíná, že činnost analytika se velmi podobá práci umělce.