Nenávist v protipřenosu1

V tomto článku bych rád prozkoumal jednu stránku širšího pojmu ambivalence, a to nenávist v protipřenosu. Domnívám se, že úkol analytika (zde ho nazývám výzkumným analytikem), který provádí analýzu psychotického pacienta, je tímto jevem zásadně ovlivněn, a pokud si analytik velmi dobře neuvědomuje a neutřídí svou vlastní nenávist, analýza psychotických pacientů není možná. Je to totéž, jako kdybychom řekli, že analytik potřebuje být sám dobře analyzován, ale také to znamená, že analýza psychotického pacienta je vyčerpávající a únavná záležitost jak v porovnání s analýzou neurotického pacienta, tak sama o sobě.

Nehledě na psychoanalytickou léčbu, i samotné zacházení s psychotickým pacientem je vyčerpávající a únavné. Občas jsem publikoval ostře kritické poznámky o některých moderních směrech v psychiatrii, kde se tak snadno přistupuje k elektrickým šokům a provádějí se drastické leukotomie. Právě kvůli své tehdejší kritičnosti bych nyní chtěl uznat, jak velmi obtížný úkol má psychiatr a zejména psychiatrická sestra. Duševně nemocní pacienti představují pro lidi, kteří o ně pečují, vždy těžkou emoční zátěž. Dá se omluvit, když osoby vykonávající tuto práci dělají ošklivé věci. To ovšem neznamená, že musíme přijmout vše, co psychiatři a neurochirurgové činí, jako rozumné podle vědeckých principů.

Proto ačkoliv následující úvahy jsou o psychoanalýze, jsou důležité i pro psychiatry, a dokonce i pro ty, kteří ve své práci nevstupují do analytického typu vztahu k pacientům.

Chce-li psychoanalytik psychiatrovi pomoci, musí v jeho zájmu studovat nejen primitivní stádia emočního vývoje nemocných osob, ale také povahu emoční zátěže, kterou psychiatr při své práci nese. Také psychiatr potřebuje porozumět tomu, co my analytici nazýváme protipřenosem. Bez ohledu na to, jak moc má odborník své pacienty rád, nemůže se vyhnout nenávisti k nim a strachu z nich. Čím více si to uvědomuje, tím méně budou nenávist a strach motivy rozhodujícími o tom, co pacientům ve skutečnosti dělá.