Schopnost být sám1

V tomto článku bych chtěl prozkoumat schopnost jedince být sám. Vycházím z předpokladu, že tato schopnost patří k nejdůležitějším znakům vyspělosti v emočním vývoji.

Při psychoanalytické léčbě téměř vždy nastane chvíle, kdy je pro pacienta důležitá schopnost být sám. Klinicky se může projevovat jako tichá, mlčenlivá fáze nebo sese, a toto ticho či mlčení zdaleka není důkazem odporu, ale ukáže se, že se jedná o pacientův úspěch. Možná právě zde pacient dokázal být poprvé sám. Právě na tento aspekt přenosu, při němž je pacient na analytické sesi sám, bych rád upozornil.

Nejspíš se nespletu, když řeknu, že v psychoanalytické literatuře bylo napsáno více o strachu ze samoty či přání být sám než o schopnosti být sám; značné množství prací je také věnováno stavu uzavřenosti do sebe, což je obranná organizace vyjadřující očekávání perzekuce. Připadá mi, že už dlouho postrádáme diskuzi o pozitivních aspektech schopnosti být sám. Možná v literatuře existují určité pokusy o definici této schopnosti, ale nevím o nich. Rád bych zde odkázal na Freudův pojem anaklitického vztahu .2

John Rickman nás naučil myslet z hlediska triadických a dyadických vztahů. O oidipském komplexu často hovoříme jako o vývojovém stadiu, v němž oblast prožívání ovládají triadické vztahy. Jakýkoli pokus popsat oidipský komplex z hlediska pouze dvou lidí musí být neúspěšný. Nicméně dyadické vztahy existují a patří do relativně ranějších stadií vývoje jedince. Původní dyadický vztah je mezi kojencem a matkou či matčinou náhradou, dokud se dítě nevypořádá s matčinými vlastnostmi a neutvoří si ideu otce. Depresivní pozici podle Melanie Kleinové lze chápat z hlediska dyadických vztahů a možná se nezmýlíme, když řekneme, že zásadním rysem tohoto pojmu je právě dyadický vztah.

Poté, co jsme uvažovali z hlediska triadických a dyadických vztahů, je zcela přirozené vrátit se do ještě dřívější fáze a hovořit o monadickém vztahu! Zpočátku by se mohlo zdát, že takovýmto monadickým vztahem je