Editorial Psychoanalytické interview

Vážení a milí čtenáři,

Zimním číslem již 16. ročníku Revue Vás bude doprovázet téma „Psychoanalytické interview - první setkání s dospělými, dětmi a páry“. Na počátku jsme stáli před svízelnou otázkou: jak česky nazvat úplně první klinický kontakt mezi analytikem/terapeutem a potenciálním pacientem? Interview má v češtině žurnalistické nebo personalistické konotace. V mezinárodní psychoanalytické literatuře ale psychoanalytické interview označuje specifické vedení nestrukturovaného rozhovoru, jehož cílem je odhadnout fungování osobnosti pacienta tím, že mu umožníme co nejvolnější vyjádření jeho duševních procesů, čehož je těžké dosáhnout v uspořádání otázek a odpovědí (Etchegoyen, 2005). Interview v běžném užití splývá s rozhovorem. Inter-view v sobě obsahuje také to, co jde za samotný hovor a co je vidět (view), tedy scénické ztvárnění pacientovy vnitřní dynamiky v samotném prvním setkání, přičemž analytik/terapeut je vtažen k sehrání role v této scéně. Roz-hovor klade důraz na to, co je slyšet (Šebek, 2014).

První interview před zahájením psychoanalýzy/psychodynamické psychoterapie se nepodobá ničemu známému, není to ani přátelské setkání ani běžná analytická či psychoterapeutická hodina. Počáteční interview je obsazené dvojznačností: jeví se jako něco samozřejmého až banálního, ale současně se ukazuje být disciplínou nesnadnou a obtížně pojmově uchopitelnou, o níž se u nás málo publikuje, opomíjí se ve výcvikových programech a pramálo se zkoumá. V omezeném čase vstupní konzultace si má terapeut utvořit názor na povahu pacientova duševního strádání a obhajitelně navrhnout, zda a proč pacient pravděpodobně bude nebo nebude těžit z psychoanalýzy či psychodynamické psychoterapie (Holub, Telerovský, 2013).

První interview probouzí více nejistoty a úzkosti než jakákoliv jiná oblast v psychoanalytické psychoterapii (Garelick, 1994). Na počátku prvního interview přechází pacient i terapeut z chráněné do nechráněné situace (Wegner, in: Reith et al., 2012, s. 229). Terapeutov