You do not currently have permission to view the full text for this document. Please sign in to an account with an active subscription or contact support.
Teprve v posledních desetiletích se publikací Ferencziho „Klinického deníku“ a rozsáhlé korespondence mezi Ferenczim a Freudem podařilo skončit tabuizaci tohoto autora, iniciovanou ze strany psychoanalytického establishmentu a trvající bezmála půl století. Do psychoanalýzy, zejména do teorie její techniky, se díky tomu vrací přerušená dialektika, kterou tito dva analytičtí průkopníci původně rozvíjeli. Jde o dialektiku mezi jednoosobnostním (Freudovým) a dvouosobnostním (Ferencziho) modelem psychoanalytické léčby. Freud s Ferenczim představují jeden z nejkreativnějších párů v dějinách psychoanalýzy. I přes jejich vzájemné odlišnosti a vztahové peripetie zanechali svým následníkům v mnohém paradoxní myšlenkové dědictví, inspirativní i pro většinu současných analytických škol a autorů. Ferenczi bývá považován mj. za zakladatele dialogické hermeneutiky v psychoanalýze, tzv. hermeneutiky důvěry, která je protipólem tzv. hermeneutiky podezření, reprezentované především Freudem. Hlavní rysy obou těchto protikladných přístupů jsou v textu uvedeny podrobněji. Pozornost je věnována také Ferencziho terapeutické vášni a její rozporuplné motivaci, zejména při práci s těžce poškozenými a traumatizovanými pacienty. V závěru autor tvrdí, že každá psychoanalytická léčba obsahuje napětí, ne-li konflikt mezi oběma hermeneutickými přístupy, a nutnost tvořivě hledat jejich individuální klinické řešení.