You do not currently have permission to view the full text for this document. Please sign in to an account with an active subscription or contact support.
Sándor Ferenczi ve svém inovativní klinické práci kladl důraz na vztah mezi analytikem a pacientem ve všech jeho aspektech. Považoval novou zkušenost ve vztahu k analytikovi za zásadní pro úspěšnost léčby, zdůrazňoval upřímnost a otevřenost analytika a klíčový vliv jeho osobnosti v terapeutickém procesu. V Klinickém deníku (1932) otevřeně analyzuje svůj protipřenos a statečně přiznává své chyby (první české vydání v r. 2014). Ferenczi experimentoval s klinickou metodou tak, aby ji co nejlépe přizpůsobil potřebám svých pacientů. Přestože měl velké zásluhy o psychoanalytické hnutí, dostal se do konfliktu s Freudem kvůli svým klinickým experimentům a také kvůli své odlišné teorii traumatu, v níž zdůrazňoval vliv skutečných zážitků oproti fantaziím. Přestože jeho přínos byl vyloučen z hlavního (Freudovského) proudu v psychoanalýze, ovlivnil skrze své žáky a analyzandy její další vývoj, zejména v interpersonálním přístupu v USA a v britské škole objektních vztahů. Ferencziho důraz na emoční prožitek a znovuprožívání v akci je rozvíjen v současném pojetí „enactmentu“ ve vztahové psychoanalýze. Tento směr, který se začal rozvíjet v USA od osmdesátých let minulého století, v mnohém navazuje na myšlenky Ferencziho. Autorka uvádí klinické ukázky ze vztahového přístupu v díle Arona (1996) a Ehrenbergové, jejíž knížka Hranice intimity vyšla česky v r. 2014, i ze své vlastní praxe.