Sándor Ferenczi: Klinický deník Uspořádal a přeložil Michael Bálint  Portál, Praha, 2014,  224 str.

Kniha uvádí čtenáře do autorových myšlenek z období kolem roku 1932, které se v jeho klinické praxi vyznačovalo prací na experimentu vzájemné analýzy pacienta a psychoanalytika. Sándor Ferenczi byl přesvědčen, že vzájemná analýza jako cesta k co největší eliminaci expertní pozice analytika ve vzájemném vztahu s klientem je možným přístupem k vytvoření tolik potřebného pocitu bazálního bezpečí u těžce traumatizovaných pacientů v přístupu k lékaři. Snažil se touto technikou práce pomoci klientům nemuset v kontaktu s druhým člověkem (analytikem) zůstávat u ego devastujících obranných mechanizmů a nemuset v psychoanalýze znovu odehrávat retraumatizující situace. Zabýval se možnostmi psychoanalytického vztahu, které by mohly pacientům přinést změnu, totiž vzpomínku na traumatizující událost místo neustálého opakování. Kniha představuje tuto psychoterapeutickou techniku, věnuje se teorii traumatu a srovnává možnosti vzájemné analýzy a klasické psychoanalytické techniky Sigmunda Freuda.

V první části nám Klinický deník ukazuje metodu vzájemné analýzy, tzn. současně probíhající analýzu klienta terapeutem a terapeuta klientem. Vidíme Ferencziho při složitém hledání optimální hranice mezi dvěma současně probíhajícími analýzami. Tuto hranici se snaží stavět tam, kde klient může cítit bezpečí ve vytvořené vzájemnosti (stejnosti) jejich pozic, ale terapeut ještě zřetelně cítí a udržuje rozdíl. Klientovi má připadat, že ani jedna ze stran nemá větší kontrolu. Terapeut má cítit, že určitým způsobem je autenticky klientem svého klienta, ale některé jeho kontrolované části se tohoto procesu účastnit nemají. Ferenczi přímo říká, že to by nebylo klientce k ničemu dobré. často u kazuistických úryvků zmiňuje, jak své chutě říci klientce něco, co by u sebe chtěl řešit, ovládá, protože by jí to k ničemu nebylo. V konečném důsledku, jak píše, považoval svou analýzu za zdroj pro analýzu analyzované.

V souvislosti s tímto hlídáním si svých projevů, které do analýzy jít nemají a které ano, se d