Pojednávaná témata by určitě vyžadovala podrobnější a časově náročnější zpracování. Omezil jsem se proto jen na nejužívanější postupy při klinické práci s nimi s důrazem na jejich vzájemnou provázanost. Zmiňuji-li se o zacházení s léčebným spojenectvím, přenosem v užším slova smyslu a různými přenosy v širším slova smyslu, rád bych podtrhl, že nejde o oddělené entity, ale o různé úkazy, jež se v průběhu terapie mohou (při lege artis prováděné proceduře) projevovat u téhož pacienta. Málo pozornosti věnuji „reverie“ terapeuta, jež mu umožňuje vytvářet užitečné interpretace z materiálu, jenž v něm probouzí „protipřenos v širším slova smyslu,“ a na meziosobní úrovni pojímané „projektivní identifikaci,“ účinně používané zejména „neokleiniálskými“ terapeuty.