Krize autority v moderních společnostech z hlediska psychoanalýzy

Autorita je obtížné téma k přemýšlení - a v mnohém to souvisí s naším rozpolceným přístupem k ní. Na jedné straně uznáváme její význam při vymezování morálních hranic - a souhlasíme s diagnózou, s níž se setkáváme v mnoha pojednáních o autoritě, včetně práce Hannah Arendtové: že její oslabení v soukromé i veřejné sféře představuje krizi. Podobný názor pro psychickou sféru zastávají i psychoanalytici, především ti, kteří na základě Lacanova výkladu Freudova učení propojují mentální schopnost symbolizace, a tedy psychické diferenciace, s ranými zážitky triangulace v kontextu oidipského komplexu, a tudíž s rolí otcovské autority (odtud známý výrok nom / non du père). Na druhé straně se obáváme spojitosti mezi autoritou a autoritářstvím a oprávněně klademe otázku, do jaké míry mohou být neodmyslitelně spjaté a propojené tak, že jakákoli forma autority nakonec vede k autoritářství, ba dokonce i k horším formám politické vlády, jako je tyranie či totalitní režim. Na tomto pozadí se zabývám potenciálním přínosem psychoanalýzy jako metody a metapsychologické teorie na naše chápání krize autority v soukromé a veřejné sféře. Dialekticky zkoumám myšlenky Platóna, Hannah Arendtové, Jürgena Habermase a Sigmunda Freuda.