Vzpomínky na psychoanalýzu v době totality

Některým nestorům české psychoanalýzy a psychoanalytické psychoterapie jsme položili jedinou otázku: „Jaké jsou vaše nejvýraznější osobní vzpomínky na dobu totalitního režimu v Čechách ve vaší tehdejší léčebné praxi?” Zde jsou jejich odpovědi.

Jiří Šimek

Mé zkušenosti s totalitním režimem byly dány původem ze selské - kulacké - katolické jihočeské rodiny. Jeden strýc, katolický kněz - farář, byl zavřený řadu let, dva strýcové - kulaci byli vystěhováni ze svých statků a jeden z nich prošel vězením v Jáchymově, po návratu domů zemřel na rakovinu žaludku. Této zkušenosti odpovídal val mezi „námi” blízkými příbuznými a „komunisty”, kteří napáchali tolik zla. Někde mezi byli „ostatní”, kteří svým způsobem umožnili komunistický režim a spolupracovali s ním, tedy byli silně nedůvěryhodní. Tato konstelace znásobila patogenní účinek klasické středostavovské, ale uzavřené rodiny. Více psychologická než faktická izolovanost od vrstevníků byla proto realitou mého vývoje. Paralelně s tím jsem procházel osobními zkušenostmi s těmi „ostatními”, které byly samozřejmě mnohem příznivější než ty, které poskytovala rodinná tradice. Dokonce mám pár dětských vzpomínek na některé pravověrné komunisty, kteří věřili, že přichází ráj na světě, oči jim zářily štěstím a nevypadali na vrahy svých bližních. Zde je možná jeden z důvodů, proč jsem nikdy nepřilnul k žádné doktríně, a to ani v medicíně, ani ve filosofii, politice, v náboženství. A také proč jsem si v duši vypracoval systém neprůstřelných obran, který znemožnil plnou angažovanost kdekoliv, včetně psychoterapie.

Lékařství bylo v dobách totality ideálním povoláním. Když to člověk tak chtěl a byl ochotný rezignovat na svou formální kariéru, nebyl jako lékař totalitním systémem přespříliš obtěžován. Během studií, ale ani později v praxi jsem snad nikoho nemusel oslovit „soudruhu”. První atestace jako základ profesionálního uplatnění byla pro každého, při troše štěstí se povedla i druhá. P