Editorial

Vážení čtenáři,

autismus není jen odborným tématem omezeným na akademickou a klinickou půdu, ale dotýká se samotné podstaty lidství, tedy každého z nás. Vždyt' schopnost komunikovat a vzájemně se k sobě vztahovat je jádrem našeho bytí.

Česká společnost pro psychoanalytickou psychoterapii má mnohaletou tradici dětských konferencí, jež podněcují zájem o hlubší poznání psychického vývoje dítěte od nejranějšího období.

Číslo Revue, které držíte v ruce, je výsledkem poslední z nich - „Autismus - psychoanalytický přístup“, konané v dubnu r. 2016. Číslo je věnováno nejen psychoterapeutům, ale všem odborníkům pečujícím o děti s autismem a také jejich rodičům. Doufáme, že čtenáře potěší rozmanitost a šíře předkládaných textů.

Odbornou část otevírá paní Lydia Tischlerová článkem „Co je to autismus?“. Zamýšlí se nad vývojem konceptu autismu a uvádí některé úvahy o příčinách a léčbě tohoto syndromu.

Tatáž autorka v dalším článku prezentuje práci svého manžela, psychoanalytika, Salo Tischlera. Pozoruhodné je, že se již v 70. letech 20. století zaměřil na práci s rodiči, především matkami, autistických dětí. Zdůraznil, že rodiče jsou nejvíce zatíženi a málo podporováni při náročné péči o své děti.

Své pocity a zkušenosti s výchovou dcery autenticky popisuje pan Petr Třešňák. Na vlastní kůži dennodenně zažívá chaos a děs vnitřního světa svého dítěte.

Francouzští psychoanalytici Michel Grollier, Bernard Golse a Pierre Delion se ve svých převážně teoretických příspěvcích zabývají úlohou jazyka, neurovědními poznatky a reflexí práce v institucích.

Klasikou je příspěvek „Psychoterapie u dětí, které si nedovedou hrát“ Frances Tustinové z roku 1988. Jde o průkopnickou práci, která se stala jedním ze základních kamenů psychoanalytického porozumění autismu.

S kazuistikami přichází May Nilssonová a Naděžda Okenicová. Zatímco May Nilssonová podává až mikroskopický vhled do počáteční fáze terapie, Naděžda Okenicová uvádí průběh intenzivní čtyřleté psychoanalytické psychoterapie. Oba příspěvky ukazují