Důvěra v subjekt s autismem1)

Autismus se stal jednou z největších klinických výzev 21. století. Vrátili jsme se k jeho historii a podtrhli jsme na tomto syndromu rysy, které určují přístup k němu. Ze strany psychoanalýzy jsme se nemohli spokojit s tím, aby autista představoval bytost zbavenou schopností, zmenšenou bytost, která by nehrála žádnou roli v tom, co se s ní děje. Je třeba vždycky sázet na subjekt a u autistů tím spíše.

Když jsme probírali zkušenosti různých psychoanalytiků, kteří s autisty pracovali, ukázalo se nám, že je třeba se vrátit k pojmu pudu a jeho konstrukci. Podstatný prvek autistické struktury vystihuje schéma Érica Laurenta, podle něhož se zde rozkoš vrací na tzv. okraj. Poté jsme se odvolali na J. C. Malevala, který koncept autistického okraje poněkud rozvinul tím, že do něj zahrnul další prvek, specifický zájem; ten se podílí na umístění rozkoše subjektu stejně jako dublování (dvojník) a objekt. Podle Malevala dovoluje fakt, že se tyto tři prvky často vzájemně prostupují, abychom je seskupili pod pojem autistického okraje.

V psychoanalýze se tedy věnujeme oné nesnesitelné cizosti, která se pro autistický subjekt projevuje v jeho radikálním oddělení od každého druhého (Druhého), v separaci, která se opírá pouze o objekt. Na jazyce nás v důsledku toho nezajímá jeho schopnost přenosu informace, ale jeho schopnost svědčit během vypovídání (enunciace) o existenci přání, a tedy i o subjektu, ba o jásotu z existence.

Klinik by tak měl pro dítě ustavit místo, kde by bylo partnerem a odkud by nám mohlo adresovat svou řeč. Ve hře je tedy logika adresy, která pak zavazuje oba partnery. Proto jsou tak přínosná svědectví rodičů, kteří se chopí příležitosti, v níž se mohou považovat za partnery v dialogu.

Vrátili jsme se k pojmu hlasu jakožto objektu, abychom jeho prostřednictvím formulovali obtížný vztah autisty k řeči, a věnujeme se tedy tomu, jak autista zachází s jazykem. Výsledky svědčí o tom, že je třeba podpořit nápady subjektu, invenci v jazyce, v objektech a v různých zájmech. Tím se dostáváme k „affinity therapy“, tedy k onomu klinickému zaměření, které dává prostor specifickým zájmům, do nichž se autistické dítě často pouští.