Psychoanalýzou proti vylučování a znicotnění. Rozhovor o léčbě dětského autismu (nejen) ve Francii

Během loňského roku jsem s pařížským zasvěceným kolegou a přítelem Martinem Pavelkou diskutoval o ideových a ideologických sporech týkajících se léčby dětského autismu ve Francii, o kontroverzích k tomuto tématu na webu BBC1) a o situaci u nás. Je více než smutné, když reprezentativní domácí odborné publikace o dětském autismu psychoanalytický příspěvek bud' v zásadě zcela opomíjejí (Hrdlička a Komárek, 2014), nebo o něm referují jednostranně a reduktivně jako o „černém období historie“ (Thorová, 2016). Nebylo by nyní důstojné žehrat a hledat historické paralely, spíše je potřeba si položit otázku, jakou účast na tomto stavu máme my, psychoanalyticky fundovaní teoretici a praktici a co můžeme pro změnu v této oblasti udělat. Významným počinem v tomto ohledu byla mezinárodní konference dětské sekce ČSPAP věnující se analytickému přístupu k léčbě dětského autismu a předkládané číslo Revue. Vzhledem k výše řečenému a vzhledem k tomu, že mi Martinovo vysvětlení pomohlo pochopit kontroverzní aktivismus některých oborníků, sdružení a politiků v oblasti pojetí a léčby dětského autismu ve Francii, v němž šlo o absurdní snahu zakázat psychoanalyticky laděnou léčbu jako státem podporovaný léčebný přístup2), připadlo mi vhodné umožnit čtenářské a odborné obci seznámit se s těmito záležitostmi a s podporou Eduarda Ryse jsme s Martinem udělali pro Revue společný rozhovor.

S Martinem Pavelkou se známe již od osmdesátých let; za studií byl politicky aktivně činný ve studentském a občanském hnutí proti komunistickému režimu. Po absolvování brněnské lékařské fakulty emigroval do Francie, kde zůstal a zahájil zde úspěšnou kariéru psychoanalyticky laděného dětského psychiatra na Oddělení dětské psychiatrie na jihu Pařížské oblasti, které si získalo určité jméno koncem minulého století3). U nás je znám mj. svými překlady (Winnicottova Lidská přirozenost) a odbornými texty (časopisy Psychoterapie 2015/2 či Revue 2004/1).