Vzpomínky

Před několika lety jsem poskytla interview o historii Asociace dětských psychoterapeutů, na jejíž činnosti jsem se profesně podílela. Na konci se mě tazatel zeptal, jakých svých pracovních úspěchů si nejvíce cením. Bez váhání jsem odpověděla: „Že jsem pomáhala vybudovat výcvik psychoterapeutů pro děti a dospívající v České republice.“

Stalo se to shodou několika št'astných náhod. V roce 1994 jsem si šla poslechnout přednášejícího jménem Michael Šebek. Přednášel o undergroundové psychoanalýze v totalitní zemi a přijel z České republiky na pozvání organizace Imago East-West, kterou založila psychoanalytička Judith Sekaczová s cílem poskytovat platformu pro přednášející ze zemí za „železnou oponou“. Jelikož mám české, nebo přesněji řečeno moravské kořeny, jeho přednáška mě zajímala. Po jejím skončení jsem se Michaelu Šebkovi představila jako kolegyně z oboru, dětská psychoterapeutka. Výsledkem našeho rozhovoru bylo pozvání, abych přijela do České republiky založit výcvik psychoterapeutů pro děti a dospívající. Znělo to zajímavě a slíbila jsem, že tuto nabídku zvážím.

V listopadu roku 1994 jsem náhodou měla cestu do České republiky, a tak mi Michael domluvil setkání s několika dětskými psychiatry, kteří se o věc zajímali. Měli jsme probrat plány na založení výcviku. Setkání se zúčastnili: Michael Šebek, Ivana Růžičková a Marie Kopřivová. Myslím, že obě strany do tohoto setkání vkládaly velké naděje, ale možnost vzniku výcviku se málem neuskutečnila. Dorazila jsem totiž s konceptem výcviku, který probíhal v ACP (Asociaci dětských psychoterapeutů) - profesní organizaci, která mimo jiné stanovuje tréninkové požadavky pro naši profesi ve Velké Británii. Mezi tyto požadavky patří osobní analýza třikrát či čtyřikrát týdně, péče o tři pacienty třikrát týdně a každý týden supervize pacienta ve věku do pěti let, v latentní fázi a v dospívání. Účastníci výcviku také museli po dobu dvou let hodinu týdně pozorovat kojence v jeho vlastním domácím prostředí. O těchto pozorováních se po