Editorial

Milé čtenářky a čtenáři,

podnětem pro vznik tohoto čísla byla minikonference o supervizi, kterou uspo-řádala individuální sekce ČSPAP ve spolupráci s kolegy z ČPS-IPA ve dvou dnech na začátku dubna 2017 v Praze.

Cílem každé prosperující společnosti, tedy i ČSPAP a ČPS-IPA, je její rozvoj. Ten ale není možný bez kontinuálně probíhajících kvalitních výcviků kandidátů a zájmu psychoanalytické společnosti o rozvoj tréninků, jak v jejich experienciální formě (kdy kandidát dochází do vlastní analytické terapie a řeší své osobní problémy), tak v kvalitě teoretických seminářů, ale i v povinných supervizích. Supervize při výcviku budoucích psychoanalytických terapeutů sehrává zásadní roli. Není to jen dohled nad prací kandidáta, hodnocení jeho schopnosti pracovat psychoanalyticky, ale také kolegiální pomoc při rozvíjení tvořivosti a specifického psychoanalytického myšlení kandidáta, které je nemyslitelné bez pozornosti k nevědomým fantaziím.

Většina z nás v tréninkovém výboru ČSPAP měla zkušenost nejen s „povinnou“ supervizí v rámci vlastního tréninku, nejen se supervidováním kandidátů, ale i ze supervizí, které jsme absolvovali později, abychom zlepšili svoji vlastní práci a abychom překonali problémy s nějakým obtížným pacientem, když terapeutický proces uvízl ve slepé uličce. Mnozí z nás navštěvují celý život intervizní skupinu, mnozí mají zkušenosti nejen se supervizí u českých psychoanalytiků, ale i u zahraničních kolegů a někteří mají zkušenost a možnost srovnávat také s přístupy nepsychoanalyticky pracujících/supervidujících kolegů. To vše nás konfrontovalo s velikou rozmanitostí přístupů, preferencí, osobních stylů provádění supervize a na schůzích tréninkového výboru to bylo podnětem k diskuzím. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli uspořádat setkání, na kterém by bylo možné se věnovat superviznímu procesu a různým přístupům k němu. S potěšením jsme zjistili, že i na straně „pokročilejších“ kandidátů a zkušených terapeutů je zájem lépe porozumět procesům, které doprovázejí