Původně měla interpretace v psychoanalytické technice výsadní postavení jako speciální nástroj pro odhalování intrapsychických konfliktů, nevědomých fantazií či významu rané traumatizace. Přivedení vytěsněného do vědomí mělo vést k náhledu a psychické změně. Docenění významu nevědomé komunikace mezi analytikem a pacientem, analytikovy subjektivity a jeho vztahově-emocionálního zapojení vedlo ke změně pojetí analytické situace (v bipersonální vztahové pole), a tím i interpretace, která se ve větší míře stala vztahovým aktem a indikátorem povahy vztahu mezi analytikem a pacientem. V předkládaném textu se pokouším zachytit některé příčiny a znaky tohoto vývoje a poukázat na obohacující přínos, který přináší vnitřní různorodost psychoanalýzy jako oboru.