You do not currently have permission to view the full text for this document. Please sign in to an account with an active subscription or contact support.
Analytik po sobě vyžaduje dva poněkud odlišné přístupy: na jedné straně naslouchá a interpretuje na základě svých teoretických vědomostí, zkušeností a referenčního rámce, a na druhé straně se musí otevřít novému, nepředvídanému a překvapivému.
Práce analytika, od naslouchání k interpretaci, je zasazena do kontextu, který zahrnuje dosavadní průběh léčby i minulost analyzanda, která se nachází v procesu rekonstrukce. Tento kontext určuje moment interpretace (která se může měnit), tj. okamžik naléhavosti dané analytické hodiny.
Tento okamžik značí chvíli, kdy z analyzandova nevědomí vyvstane něco, co analytik považuje za nutné interpretovat. Toto něco se odehrává v intersubjektivním poli, které zahrnuje oba účastníky a má vlastní, částečně nevědomou, dynamiku. Tato konfigurace či nevědomá fantazie pole tvoří společný zdroj, z nějž pramení promluva jednoho partnera i interpretace druhého.
Okamžiky, kdy v poli dochází k blokádě dynamiky, překážkám analytického procesu, každého analytika vyzývají, aby poli věnoval „druhý pohled“ a soustředil se na nevědomý intersubjektivní vztah, který toto pole určuje.
Interpretace zaměřená na analyzanda nebo na pole může splnit dvě funkce, které se dialekticky doplňují: může vtrhnout do různě přestrojených podob pacientova nevědomí, nebo pacientovi umožňuje syntézu a rekonstrukci jeho minulosti a identity.