K určujícímu setkání s Janem Ženatým

Vzpomenout na Honzu Ženatého, se kterým jsem více či méně intenzivně spolupracoval posledních šestnáct let, by jistě šlo různými způsoby. Mohl bych projít archiv stovek osobně i odborně zaměřených mailů a chatů, vybavit si desítky našich setkání a poslepovat z nich obraz jeho způsobu myšlení, osobnosti i našeho vztahu. Společná by jim byla jeho tendence provokovat, být v konfliktu, dohadovat se, popuzovat - čelit tomuto „Ženatého folklóru“ pro mě bylo někdy úmorné, ale musím uznat, že nakonec vždycky podněcující a plodné. Opakovaně mě překvapoval svou schopností se k proběhlým a mnohdy ostrým konfliktům vrátit a analyzovat svůj „přenosový“ podíl na nich (k obdobnému sebeanalyzování samozřejmě vybízel také mě), najít cestu ven, a to dobré ve vztahu upevnit. Dařilo se mu to. Konflikty, hádky, uraženosti a usmíření byly předpokladem jeho tvořivého myšlení a opravdovosti vztahu. Vícekrát mi to vysvětlovat tak, že ve svém životě potřebuje konflikt a soupeře, s kterými se může utkat nebo poprat, že je to jeho způsob vztahů, který si přenáší ze své rodiny a prapůvodních bojů o své místo s dalšími čtyřmi sourozenci. Jistě svým „stylem“ jednání mnohé odrazoval a odradil. Jiní jsme s ním navzdory tomu zůstávali v pracovním kontaktu, měli ho rádi a našli v něm někoho, kdo provokuje naše myšlení, vytrhává ze stereotypů a psychoklišé a nutí ke skutečnému klinickému uvažovaní. I ke svým trochu uměle vytvářeným „protivníkům“ a lidem jemu „nesympatickým“ zůstával empatický a citlivý k jejich slabostem a těžkostem, i když to nemuselo být na první pohled zjevné.

Ze střetů s ním pokaždé něco tvořivého vzešlo. Namátkou zmíním několik událostí, u kterých jsem mohl být: založení Společnosti pro Rorschacha a projektivní metody a její udržování v čilé aktivitě, vydání několika čísel Ročenky pro Rorschacha a projektivní metody, kterou jsme editovali s Honzou a prof. Ivo