Psychosomatické poruchy a centrální sensitizace v raném vývoji

V oblasti psychogenních funkčních psychosomatických poruch dochází postupně ke změně pohledu na tzv. nepřítomnost pozitivního somatického nálezu. Užití zobrazovacích metod ve výzkumu mozku ukazuje, že mozkové procesy u pacientů s tzv. funkčními poruchami mají určité neurologické zvláštnosti, které někteří autoři označují jako centrální a periferní sensitizace, nebo jednoduše pojednávají o dominanci podkoří, zejména mezimozku, při zpracování stres vyvolávajících vnějších i vnitřních podnětů. S tím souvisí nedostatek symbolizace, respektive kortexového zpracování přicházející stimulace, a místo komplexního myšlenkového a emočního prožívání dochází k jeho somatizaci pomocí tzv. dolní „špinavé” (podkorové) cesty. K posílení dolní cesty dochází v raném dětství (období přimknutí - attachment) v důsledku kumulace psychických traumat způsobených nedostatkem mateřské empatie a mateřskou psychickou i fyzickou nepřítomností. V důsledku toho se mozkové dráhy směřující směrem k zrajícímu kortexu špatně vyvíjejí a dítě zůstává ve zvýšené míře závislé na somatickém zpracování stresogenních podnětů. Dětská i dospělá psychoterapie usiluje o posílení symbolizace a mentalizace, což z pohledu mozkových struktur a procesů znamená posílení tzv. vrchní cesty směřující z thalamu a mezimozkových struktur do kortexu s možností zpětného ovlivnění nižších mozkových struktur majících vztah k řízení tělesných procesů.

Sbližování psychoanalytických teorií a poznatků s poznatky neurověd má před sebou nepochybně velkou budoucnost, kterou Freud předpovídal. V psychoterapii psychosomatických poruch se pokoušíme najít spojení tělesného příznaku s představovým a symbolickým světem pacienta, které bylo buď ztraceno, nebo se pokoušíme ho nově vytvořit.