Na základě popisu procesu psychoterapie se dvěma dětmi bych v tomto příspěvku ráda ilustrovala cestu, kterou tito malí pacienti prošli: od intelektuálního „pochopení” své nemoci až ke schopnosti vytvořit si k ní „vztah”. V terapii se tento vztah budoval oživením různých drobných útržků pochopení nemoci a přijetím regresivních způsobů vyjadřování, dokud nebylo možné těmto dětem pomoci, aby si vybudovaly zralejší způsoby projevu pro podpoření sublimačních procesů. Nereflektované emoce a bezbrannost se v terapii projevovaly jako vnitřní a vnější zranění. Společným „vytvářením” nemoci v terapii (kreslení, hra, verbální vyjádření a přenosový vztah) se tyto emoce mohly stát dominantní. Totéž se do určité míry mohlo stát s neovladatelnými tělesnými procesy. Zároveň bylo možné prohloubit terapeutickou práci a propracovat intrapsychické konflikty, které sloužily jako pozadí pro psychogenní symptomy.