You do not currently have permission to view the full text for this document. Please sign in to an account with an active subscription or contact support.
Jeden z nejrespektovanějších představitelů čtvrté generace českých psycho analytiků (Kocourek, 1992), pokračovatel dosužkovské školy MUDr. Miroslav Borecký, se letos dožívá 80 let. Oslavy jeho narozenin byly kvůli koronavirové situaci odloženy na podzim, a tak je Revue vlastně prvním „oficiálním“ gratulantem. Tento text je krátkou připomínkou jeho dosavadní práce terapeuta, tréninkového a supervizního analytika - ale především člověka, který zásadně ovlivnil vývoj české psychoanalýzy.
„Zdá se mi - po všech těch letech strávených na gauči a na křesle za ním - že psychoanalyze představuje stále jedno z největších dobrodružství poznání, která nám náš svět nabízí - totiž poznání hloubek lidské duše“ (Borecký, 2000).
I. Jak popsat svou zkušenost na gauči u Miroslava Boreckého? Opomeneme-li fakt, že gauč vlastně nikdy neměl (bylo to spíše lehátko…), je to zvláštní pocit obtížnosti, který asi nejvíce vystihují slova, že analýza je jedním z nejvíce formálních a zároveň i nejvíce intimních vztahů, které můžeme v životě zažít (, in: Steiner, 2017). Byl nám (a našemu nevědomí) po dlouhou dobu opravdu blízko, a to i velmi konkrétně: seděl čtyřikrát týdně několik centimetrů od nás… Zároveň udržoval zvláštní druh vzdálenosti, na kterou jsme se často zlobili, byly ale i chvíle, kdy bychom si ji přáli zvětšit ještě mnohem více. Slova, která říkal, měla často váhu z doby, kdy o samotná slova ani tak nešlo, byl schopen probudit emoce a vášně, o kterých jsme nevěděli či nechtěli vědět, že máme. Každý z nás si s ním tak žil tu svou analýzu, svého Boreckého. Jeho psychoanalytický postoj spočívá ve zdánlivě jednoduchých věcech: v respektu, udržení vzdálenosti i blízkosti, soustředění se na porozumění i v momentech, kdy je asi těžké tento postoj udržet (a například nezačít podporovat či ujišt'ovat). Od Boreckého člověk nezažije ujišt'ování, ale přesto se cítí ujištěn, například, že „v tom“ není sám. K tomu patří i jeho smysl pro humor a steinerovskou ironii, která umožňuje skutečnou účast a