Autor porovnává podstatný rozdíl mezi Freudovými a Bionovými psychoanalytickými názory a představuje bionovské psychoanalytické paradigma, z něhož vychází tzv. psychoanalytická teorie pole. V něm je pozornost soustředěně ani ne tak na vyhledávání a odhalování vytěsněných obsahů a překlad z nevědomí do vědomí, ale na rozvíjení schopnosti (kapacity) snášet a zpracovávat (neúnosné) emoční prožitky. V textu jsou názorně, na kazuistických ukázkách představeny tvůrčí nástroje tohoto přístupu, rozvíjené zejména italskou “pavijskou” školou, kterými jsou transformace emočních prožitků pomocí halucinózy, snění a hry.