Za Olgou Marlinovou

Není snadné se loučit s někým, kdo byl jednou z nejdůležitějších postav ve vašem životě. Mé setkání s Olgou Marlin(ovou) ovlivnilo můj osobní život, profesní dráhu i styl mé práce. Někdy na podzim r. 1994 mi můj tehdejší osvícený šéf Jiří Růžička, původně psychoanalytik, nabídl možnost analýzy u Olgy Marlinové, vztahové analytičky, která se po více než 25 letech v New Yorku vrátila zpět do Prahy (mimochodem právě on také Olze nabídl pomocnou ruku při návratu). Po krátkém přemítání jsem se rozhodl onu jedinečnou příležitost využít. Začali jsme pracovat ještě na “starém” Ondřejově a naše spolupráce trvala do roku 2000.

Mé povědomí o psychoanalýze bylo do 90. let velmi kusé a zkreslené, literatura na toto téma byla oproti dnešku velmi sporá (vybrané texty S. Freuda, pár děl E. Fromma a zlomky několika autorů). Přitažlivost psychoanalýzy však umocňoval restriktivní přístup komunistického režimu: měla v sobě kouzlo zapovězeného poznání, které se mi spojovalo s obrazem klášterní knihovny v románu Umberta Eca Jméno růže. A potom ještě sehrálo roli pár osobností, které jsem mohl poznat z větší blízkosti: H. Junová, V. Mikota, J. Růžička …

Jak kdesi uvádí Yalom, od svých analytiků si nejvíce pamatujeme ty momenty, kdy se vůči nám projevili ve své civilní, lidské podobě. Vzpomínám si, jak na mne, u Olgy, zapůsobila její samozřejmá upřímnost a odvaha ve sporu s jedním renomovaným kolegou z jiné terapeutické školy, který jí předhazoval některé (spíše historické) záležitosti psychoanalýzy: biologizující redukcionismus a mechanistický přístup. Po chvíli trvající diskusi mu řekla, že bohužel nezná vývoj v současné analýze a že to, co říká, je mnohem více ideologické a dogmatické než psychoanalýza, o které mluví.

Zážitek analýzy u ní byl pozvánkou do nového světa, v němž bylo možné zaží-vat dobrodružství sebeobjevování s vnímavým průvodcem a společníkem. Poskytovala mi nedostupnou literaturu, po hodinách se někdy zeptala na děti a jak se jim daří, její účast byla aktivní, osobní a nep