Pro Věru

Paní doktorku, Věru Fischelovou, jsem poznal před 16 lety, když mi o ní občas vyprávěla moje žena, Mirka Chmelíčková. Byla její poslední žákyní, a jak to v analýzách po určitý čas bývá, její analytička se pro ni stala bytostně významným člověkem. Slýchával jsem tenkrát o pozoruhodné, dosud krásné ženě, s velmi bystrým analytickým úsudkem a vášnivým prožíváním. O šarmantní dámě s osobitým humorem a “všimnutelnou” noblesou. Dokázala ale prý být ve svých úsudcích neoblomně přísná.

Osobně jsem ji poznal mnohem později, na naší svatbě a přátelství s Věrou začalo být inspirující životní událostí na dlouho také pro mě.

Ráda naše společná setkávání uváděla replikou: “… sejdeme se a budeme mluvit o lásce, životě a smrti…” V posledních letech, kdy bojovala stále více s nemocemi, se její povídání o lásce, životě a smrti, stávalo rok od roku méně humorné a zábavné, zato však velmi osobní a otevřené. Před několika lety mě požádala, abych jí pomohl s některými praktickými starostmi v životě, později jsem stále častěji byl pomocníkem při překonávání zdravotních těžkostí. Byla houževnatá a statečná a jen tak se nemocem nevzdávala. V době, kdy jí bývalo lépe, jsem ji rád viděl zase radostně živou, zvídavou a zvědavou na svět okolo. Středobodem jejího života byla na dlouho její práce a v každodenních vzpomínkách syn Dominik, s jehož odcho-dem se nikdy nesmířila. Účinným lékem proti smutku a samotě pro ni byly dlouhé telefonáty s blízkými přáteli a potom jistě, přítomná životní družka, kočka domácí Líza Doolittlová, jak si ji Věra pojmenovala podle svého oblíbeného muzikálu.

O její psychoanalytické identitě jistě budou mluvit její kolegové daleko zasvěce-něji. Milovala svoji práci a byla do konce života hrdá na to, že je psychoanalytičkou. Zmíním za sebe Lízu, která ozřejmuje některé Věřiny osobnostní charakteristiky, možná na první pohled méně zřejmé. Věra si před lety ze všech našich koťat přijela jedno vybrat. Měli jsme pro ni přichystáno přímo výstavní, zdravé a silné, ona si ale vyb