Rané stavy mysli v klinické praxi

Psychoanalýza od svého vzniku více jak před sto lety urazila velký kus cesty. Přesněji řečeno řadu různých cest, tak jak je představují jednotlivé analytické směry a školy. Změnou neprošla jen analýza, ale také pacienti - do analytických pracoven míří mnohem častěji lidé s těžšími, ranějšími poruchami, pro které je analýza či analytická terapie jednou z mála možných cest k psychické změně. Samozřejmě, tak úplně nový jev to není. Již mnozí Freudovi pacienti trpěli potížemi majícími zdroj ve velmi raných stádiích psychického vývoje a ovlivněnými vnějšími okolnostmi, které bychom dnes nazvali traumatickými. Ať již to byl „Krysí muž“ Ernst Lanzer nebo „Vlčí muž“ Sergej Pankejeff (Freudův nejdelší a nejvíce zpracovaný případ). V Poznámkách k případu nutkavé neurózy je v popředí Freudova zájmu nevyřešený oidipský komplex a následná regrese na anální úroveň u pacienta s těžkou obsedantní symptomatikou. Vztah s matkou tu zůstává Freudem téměř nepovšimnut, stejně jako řada fenoménů na hranici psychotického spektra potíží (Quinodoz, 2004; Mahony, 2007). Na Dějiny dětské neurózy (, publikováno 1918) můžeme pohlížet jako na příběh hraničního dětství s epizodami dětské psychózy - tedy jako na „dějiny dětské psychózy“ (Blum, 1974). Freud (1918) zde popsal stálou intenzivní ambivalenci, kdy žádná z dosažených pozic libida (Abrahamovy fáze psychosexuálního vývoje se objevují až v roce 1924) nebyla nahrazena, nýbrž spíše existovala spolu s dalšími, což vedlo k nekonečnému kolísání a „nestabilnímu charakteru“ narcistického pacienta se sado-masochistickými projevy (v té době samozřejmě nebyly popsány hraniční poruchy osobnosti či hraniční syndromy). Patrně i pod vlivem práce s těmito pacienty Freud v Dodatku ke Třem pojednáním z roku 1913 poprvé uvedl tzv. pregenitální fáze psychosexuálního vývoje. Pregenitální - označení pro pudy, organizace, fixace atp., které se vztahují k období před ustanovením dominance genitální oblasti. Označují se tak i fixace a regrese na tyto rané mody psy