Jan Frank (1902-1985) - československý a americký psychoanalytik

Jan Frank (1902-1985) byl jedním z těch psychoanalytiků, kteří kvůli svému židovskému původu opustili v roce 1939 Československo, aby si zachránili život před německou okupací. Válku přežil ve Velké Británii, ale svou psychoanalytickou kariéru rozvinul až v USA. Kromě toho, že byl psychoanalytikem, nikdy nepřestal být psychiatrem a také neurologem. Nebál se šířit ve své době nekonvenční názory na pojetí klinické psychoanalýzy. Od samého počátku byl jedním z mála analytiků, kteří byli přesvědčeni, že tzv. standardní technika té doby ve smyslu egopsychologie není vhodná pro všechny pacienty, zejména ne pro tzv. ambulantní psychózy a těžké poruchy osobnosti. Frank byl přesvědčen, že analytická práce s nimi vyžaduje modifikaci techniky a její individualizaci. V padesátých letech nebyly jeho názory zcela akceptovány (Eissler i Hartmann oceňovali Frankovu originalitu, ale jeho přístup k práci s obtížnými pacienty brali s rezervou). Věřil, že ani aplikace standardních technik by neměla být sterilní, ale humanizovaná, empatická. Zastával názor, že občasné použití výchovných a podpůrných intervencí, je-li to nutné, by mělo patřit k analytické technice. Frank příliš nepublikoval, ale rád kriticky diskutoval s kolegy nad jejich analytickými tématy. Byl jedním z amerických egoanalytiků, vzděláním lékař; měl velký vhled do literatury a umění, které ve svém psychoanalytickém myšlení využíval v podobě rozmanitých metafor. Byl si vědom toho, jak poválečný vývoj americké společnosti negativně ovlivňoval stav mysli, jak ji zplošťoval a omezoval v tvořivosti i obyčejné představivosti.