You do not currently have permission to view the full text for this document. Please sign in to an account with an active subscription or contact support.
Tento článek vychází z obsahově dramatického úryvku z počátku analytické sese, v níž terapeutka určitým způsobem naslouchá a zpracovává svoji intervenci na negativně zabarvený verbální a nonverbální vstup pacientky do sese. Základní otázka je, co se terapeut naučil ve svém vlastním výcviku, aby mohl vytvořit efektivní intervenci, co má tedy zvládnuto jako řemeslo, a co v jeho intervenci představuje jeho osobní, tvořivé, jedinečné zformování a artikulování takové intervence. To znamená, co patří do jeho osobního stylu, implicitní teorie psychické změny a do umění, jak zacházet s řemeslem. Mezi řemeslem a uměním není protiklad, ale vždy jde o nějakou osobitou syntézu, která charakterizuje analytický intersubjektivní dialog v analytické situaci. V souvislosti s řemeslem, které hlavně prostředkuje institucionální výcvikový program, vyvstávají otázky, kdy už je kandidát výcvikového institutu připraven, aby se mohl vydat na samostatnou cestu terapeuta, tedy co by měl jako analytický terapeut zvládnout na konci svého výcviku. Zde autor odkazuje zejména na výzkumnické práce Davida Tucketta a jeho spolupracovníků. I v rané fázi terapeutické praxe se již uplatňuje umění a talent kandidáta. Nicméně kreativní část terapeutické kompetence lze dále rozvíjet v různých malých intervizních, supervizních a hlavně diskusních skupinách formálních i neformálních, v nichž se lze setkávat se zkušenými staršími kolegy a nahlížet do jejich způsobu naslouchání a interpretování klinického materiálu. V této oblasti existuje tradice už od 20. let minulého století, ale v posledních dvou desetiletích se ve světě význam intervizních a zejména diskusních skupin pracujících s konkrétním klinickým materiálem významně zvětšil.