Práce v časech války

Vážení kolegové, dovolte mi, abych vám poděkoval za možnost vystoupit na našem zasedání. Jsem velmi vděčný Maríi Eugenii a všem členům rady EFPP, kteří ukrajinským delegátům poskytli čas na sdělení o tom, jak žijeme a pracujeme během války, která trvá již druhým rokem.

V této krátké zprávě samozřejmě není možné popsat celý rozsah všech problémů, katastrofických změn, všech hrůzných zvratů a nejtrpčích zážitků, nebo se dokonce omezit na popis situace pouze u psychoterapeutů. Zkušenost se může lišit u těch, kteří zůstali doma, uprchli do vnitrozemí nebo našli útočiště v západní Evropě, a u těch, kteří skončili v okupovaných zemích, žijí v blízkosti frontové linie, anebo u těch, kteří se zdržují daleko od ní. Možná ale všichni sdílíme společnou zkušenost. V pět hodin ráno 25. února 2022 jsme všichni vyskočili z postelí, probuzeni těžkým, ohlušujícím zvukem vybuchujících raket. V jediném okamžiku - zatímco země se otřásá, stěny domů se chvějí a zvoní střepy rozbitých oken, tělo se pohybuje od ochromení k napětí všech sil a připravenosti k činu a duše se vzpamatovává z šoku zostřujícího všechny smysly a duševní schopnosti - jsme si uvědomili, že náš dřívější život byl nenávratně zničen. Řetěz času byl přetržen. Minulost se utrhla a upadla v zapomnění. Budoucnost se skryla za hrozivou kouřovou clonou. Přítomnost na sebe nabalovala břemeno nekonečného utrpení, pod nímž nám praskaly kosti a šlachy. Sen se rozplynul a s ním i iluze klidu, bezpečí, normálního života. Někdy mi připadá, že tento okamžik nastal před celou věčností. A někdy - že stále trvá, táhne se už 9 000 hodin.

Co se stalo dál? Pro mě - několik týdnů jsem se schovával před raketovou palbou ve studeném sklepě, horečnatě se připravoval na útěk z obklíčení, které se chystalo uzavřít kolem mého města; mnoho nocí jsem strávil na podlaze v předsíni u přátel i cizích lidí, kteří mé rodině nabídli útočiště, stál v nekonečných frontách na benzín nebo na průjezd vojenskými kontrolními stanovišti. Život pod kvílením sirén