Práce popisuje některé momenty psychoanalytické terapie u mladé ženy, u níž potíže jejího raného vývoje přispěly ke kolizi během přechodu z latence do adolescence, která vedla k její plné „psychické invalidizaci“ – neschopnosti vnitřního i vnějšího pohybu. Vymezení jako poruchy příjmu potravy, alexithymie, deprese, ani (sado)masochismus nezachycovaly plně její klinický stav a vnitřní situaci, která spočívala především v jakémsi totálním umrtvení-děsu ze zakoušení pocitů, zaplavení emocemi a odpojení se od tělesného prožívání. Vliv masivních projekcí primárního objektu vedl k superporéznosti, za kterou existovalo uzavření se do psychických útočišť a masivní disociace. Autorka se snaží ukázat, jak je v obdobných případech důležitá práce s přenosovými a protipřenosovými fenomény, které odrážejí raný vývoj. Tento přístup umožnil posun zdánlivě „ireverzibilního stavu“ pacientky.