Editorial

Vážení čtenáři,

s potěšením vám předkládáme další číslo Revue pro psychoanalytickou psychoterapii a psychoanalýzu. Jak dobře víme, psychoanalýza se nikdy neodehrávala ve společenském vakuu – naopak, její teoretická i klinická perspektiva se nutně vyvíjí v dialogu s kulturou, v níž je zakotvena. Každá epocha přináší nové psychopatologické konfigurace i nové způsoby, jakými si subjekt organizuje svou zkušenost. V tomto čísle se zaměříme na fenomén narcismu – pojem, jehož vývoj v psychoanalytickém myšlení ilustruje nejen teoretickou plastičnost našeho oboru, ale také jeho schopnost reflektovat proměnlivou povahu subjektivity.

Narcismus je jedním z těch psychoanalytických pojmů, které si našly cestu daleko za hranice odborného diskurzu. V dnešní době je běžně skloňován v médiích, populární psychologii i v každodenních rozhovorech, často však ve značně redukované podobě. Stačí se podívat na způsob, jakým se slovo „narcista“ dnes používá – jako univerzální diagnóza pro toxického partnera, sebestředného šéfa či kohokoli, kdo si dovolí projevit více sebedůvěry, než je nám milé. Psychoanalytická tradice však nabízí hlubší pohled, který není zatížen hodnotící nálepkou a umožňuje porozumět nejen individuální psychodynamice, ale i širším souvislostem, v nichž se narcismus formuje a transformuje.

Sigmund Freud v eseji O narcismu: Úvod přinesl koncept primárního a sekundárního narcismu, přičemž první chápal jako přirozenou vývojovou fázi, kdy dítě ještě nečiní rozdíl mezi sebou a vnějším světem, zatímco druhý jako regresi v důsledku psychopatologických procesů. Narcistická investice libida mohla být obranným mechanismem proti frustraci či traumatizujícímu zranění, což Freud později rozpracoval ve vztahu k melancholii a psychózám. Už v této době se vynořila otázka, která nás nepřestává zaměstnávat ani dnes – nakolik je narcismus univerzální součástí psychického vývoje a nakolik představuje překážku v utváření smysluplných vztahů.

Freudova žačka Helen Deutschová posunula pojem narcism